Jsou dny, kdy si člověk připadá jako zkušený průzkumník zapomenutých míst, a pak jsou dny, kdy zjistí, že je spíš hlavní postavou komedie. Přesně tak dopadl náš „urbex výlet“.
Vyrazili jsme plní nadšení objevit starou opuštěnou halu, která podle všeho už dlouhé roky jen tiše chátrala. Rozbitá okna, prázdné prostory, ticho a atmosféra jako vystřižená z postapokalyptického filmu. Prostě ideální místo pro pořádný urbex.
S pocitem profesionálů jsme se dostali dovnitř a začali objevovat každý kout. Prach, staré železo, rez a všudypřítomné ticho – přesně to, kvůli čemu člověk na taková místa vyráží. Jenže právě v momentě, kdy jsme si začali myslet, že máme místo celé pro sebe, přišlo něco, co by nevymyslel ani nejlepší scénárista.
Na druhé straně haly se najednou s hlasitým rachotem otevřela vrata.
Ano, přesně ta vrata, u kterých jsme byli přesvědčeni, že se neotevřela minimálně deset let.
Ukázalo se, že právě ten den, zrovna v tu samou chvíli, se majitel rozhodl, že se v hale bude na něčem pracovat. Jaká je pravděpodobnost? Evidentně stoprocentní, když jsme tam zrovna my.
Následovalo několik vteřin naprostého ticha, šoku a pohledů ve stylu „to si děláš srandu“. Pak přišel jediný logický plán: zmizet co nejrychleji.
A tak naše velká urbex expedice skončila velmi nehrdinským úprkem skrz rozbité okno, kterým jsme se doslova vypařili během pár sekund. Žádné pomalé taktické ustupování, žádná elegance – prostě panický sprint a ostuda století.
Nakonec jsme si z toho odnesli hlavně jeden silný zážitek a ponaučení: i opuštěná místa si občas vyberou ten nejméně vhodný den na to, aby přestala být opuštěná.
Velké urbexové překvapení, na které jen tak nezapomeneme.