Továrna na lustry

Továrna na lustry Elias Palme (také nazývána Eliáška) je secesní výrobní budova. Od roku 2007 je chráněna jako kulturní památka. Společnost – Elias Palme, byla založena v roce 1849 Eliasem Palmem. V druhé polovině 19. století již firma sbírala ocenění ze světových výstav. Její lustry byly oceněny na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 a na výstavě v Barceloně v roce 1888. Roku 1905 se Franz Friedrich Palme, jeden ze synů Eliase Palmeho rozhodl vybudovat novou a moderní továrnu. Tehdy již známá firma získala nabídky z Nového Boru i České Kamenice, kde jim byly nabízeny pozemky zdarma. Majitelé továrny se rozhodli zůstat v Kamenickém Šenově. Architektem byl vybrán kamenický stavitel Adolf Richter. Pátého května 1905 byl položen základní kámen. Železobetonové stropy postavila vídeňská firma Eduarda Asta.
V budově se nacházely sklářské provozy brusírny, kulírny, slévárny a také soustružna, pasírna, lakovna či galvanická laboratoř. Stavba byla otevřena 1. listopadu 1905, ale kvůli chybám v dokumentaci byla budova zkolaudována až v lednu 1906. V roce 1928 vznikl v jejích dílnách do té doby největší ověsový koš pro hlediště Královské opery v Římě o průměru deseti metrů.
V letech 1928-1939 následovaly další významné zakázky např. La Scala v Miláně, Hotel Waldorf Astoria v New Yorku, opera v Sydney. V roce 1943 byl z továrny v rámci totálního nasazení vytvořen závod na válečnou výzbroj. Roku 1946 byl závod znárodněn a sjednocen s dalšími lustrařskými podniky. Majitel továrny, Harry Palme, se vyhnul odsunu do Německa pod podmínkou, že v ústraní dopíše svá odborná díla o historii Kamenického Šenova a sklářství. Také musel zaučit nové české zaměstnance. Jeho manželka však byla odsunuta do Saska.Roku 1966 se výroba přesunula do nového areálu národního podniku Lustry (dnes firma Preciosa) a roku 1972 výroba v továrně definitivně skončila. Poté budova sloužila jako sklady nábytku. Roku 1992 se pokusil Phillip Rhibbs a Dale Chichuly oživit chátrající komplex myšlenkou založení sklářského muzea, ale neuspěli. Ve stejném roce byla budova zprivatizována. Od té doby začala nekontrolovatelně chátrat.
Několikrát změnila své majitele a bylo dokonce uvažováno o demolici komplexu. 31. prosince 2007 byla prohlášena kulturní památkou. Dnes v roce 2022 je budova stále v havarijním stavu.

 

More Articles & Posts